Ordinace v Růžové zahradě bez růžových brýlí

Mám-li čas, velice ráda se i přes jisté výhrady dívám na seriálovou „Ordinaci“. Jak dojemně tam lékaři ze svého obdarovávají pacienty. Tu jeden koupí pošťačce po nemoci tašku dříve vtipně zvanou RVHP (=Ráno Vyjedu víme co Přivezu), aby se nemusela dřít s těžkými novinami.Tu jiný dobrácký lékař daruje dítěti míč nebo loďku. Nejdojemnější je ale jejich lidská péče o kdejakého pacienta, kterého potkají náhodně na chodbě nebo dokonce venku, jak se jen drží za bok – a šup hned s ním na sono. Nebo se mu udělá mdlo – a šup s ním na CT.

Nekritizuji seriál – za jedno je čistě moje věc a rozhodnutí, zdali ho sleduji či ne, za druhé pohádky moc reálné také nejsou a přesto je máme rádi snad všichni a za třetí pokud už mám čas si sednout k televizi zvolím raději český seriál než americkou slátaninu hojnou na celém programovém spektru ve všech časech. (= můj názor, každý nechť si preferuje svobodně to své).

Nekritizuji obecně ani lékaře a sestřičky. Jistě je spoustu těch, kteří si jsou vědomi svého poslání – jen jsem nějak na seriálově kladné typy dosud moc neměla to štěstí narazit. Spíše naopak.

Nedávné sobotní ráno si můj manžel zaťal do kolena sekeru. Bydlíme v přenádherné vesničce a ještě spíš na takové polosamotě, tedy nejbližší lékař 17 km.

Připajdal se asi půl kilometru domů, crčela z něho krev a ztrátu odhaduji tak na ¾ litru. Rána vypadala hrozivě, ale daleko hrozivější bylo, že chvilku na to už střídavě omdléval a střídavě upadal do šoku. Jako na potvoru krom mé jedné adolescentní dcery nikde nikdo. Manžel má téměř 90kg, já i dcera asi 50. Pokud by upadl, nemáme šanci ho dostat do auta. Když se dostával do šoku vydával strašné skřeky, obracel oči v sloup, divně křečovitě kroutil rukama i hlavou.

Nikomu nepřeji mít před očima to, jak se vám z jedné z nejbližších osob, z mohutného chlapa plného síly a života, v mžiku stává dement. Tenhle výraz nemyslím urážlivě. Díky tomu šoku (...asi?) tak zkrátka působil.

S příjezdem „rychlé“ do našich končin bohužel nemám dobré zkušenosti, takže - první pomoc –naložit - odvoz přímo do velké okresní nemocnice - na pohotovost. Během cesty několikrát zvracel a chvílemi nevěděl, čí je.

Po 5-ti minutovém čekání při zaklepání na dveře chirurgie vystrčila hlavu otrávená sestra a jedovatě opáčila kdo to ťukal.

Zabouchla, ale po dalších 5-ti minutách nás pozvala dál.

Manžela jsme už od auta vezli na nemocničním vozíku. Nedošel by ani dva metry. Byl sice při sobě, ale bílý jak stěna,  stále působil dost mimo realitu. Navezli jsem ho do ordinace, sestra se posadila dozadu ke stolu zády k nám a aniž by nám věnovala jediný pohled, nakvašeně houkla – „vyskočte si na lehátko“.

Manžel nevnímal, my s dcerou  jsme lehce zalapaly po dechu, ale jak už to tak bývá postižený, nemocný či zoufalý člověk nemá sílu se bránit, takže jsme manžela popadly a snažily se ho dostat na lůžko.

Opět se dlouho nic nedělo, lísteček se nepohnul.

Najednou se na mě manžel podíval a těžkým unaveným jazykem zamumlal – „ale já nemám 30 korun!“ Byly jsme s dcerou nesmírně šťastné za tuhle větu! Sláva! Konečně víš kde jsi, co jsi a mluvíš smysluplně! Přišlo nám to k smíchu a hlavně z nás spadl obrovský kámen, protože do téhle chvíle toho moc smysluplného neřekl a my nevěděli, jestli se nějakým způsobem z toho šoku ještě nezbláznil. Tahle věta ale měla logiku a my za ni byly tak vděčné, až nám ukáply slzy štěstí! "Vítej zpátky  mezi živými!!!"

Naše štěstí ale zcela evidentně nesdílela přítomná sestřička. Ta totiž stále sedíce zády neurvale vyštěkla – „tak ale dneska je to za 90,-!!“

Má ty svatá prostoto!! Co na tohle říci. (Nikdo se nemusí obávat, že jsem snad zneužila našeho zdravotnictví, já jsem si peněženku nezapomněla a zaplatila)

Poté konečně přišel pan doktor. S rukama v kapsách dlouho obcházel manžela jak nějakou historickou památku.

„Co jste to dělal člověče! A proč jste tak zelenej! Vy jste asi nějakej posera ne!“ (promiňte, to ale byl přesný citát lékaře). Těch jízlivých slovních perel vypustil po dobu šití daleko více, ne třeba citovat víc.

Nahodil pár stehů a pak už jen oblgátní - "můžete jít  a kdyby nějaké komplikace, tak přijďte ... jo a 90 korun jste dali?"

Mám k lékařům úctu takže jsem se snažila si namluvit, že – ty nemístné trapné řeči třeba vůbec neměly urážet, ale možná byly nástrojem k vyprovokování člověka po šoku. To, že manžela neposlal ani na rentgen, to že není porušený meniskus, vazy, ..??, -  třeba to byl zrovna příslušný specialista a tyhle věci už pozná i bez vyšetření!?!

Jenže pan „specialista“ – jak jsem se dozvěděla asi o 14 dní později je prý nefrolog (ledviny a koleno ???), manžel dosud po měsíci kulhá a asi tak 10 cm okolo rány má absolutně necitlivé. Už zase je z něj ale díky bohu tvrďák a k doktoru ho nedostanu.

Pan diplomovaný lékař právě teď možná štupuje dalšího zoufalce, sympaťanda sestřička vybírá příslušné jůlinkovy desátky, by naše zdravotnictví vzkvétalo a já se už těším na další díl Ordinace v Růžové zahradě.